Bike Stories #7

„Mě baví ta nezávislost a samostatnost. Nemám ráda skupiny lidí a mačkání se v metru, takže mi to i hodně ulevuje od tohohle problému. Je to nejefektivnější prostředek, který mi umožní vidět místa, která z metra a tramvaje neuvidím. Díky kolu jsem se naučila vnímat město z jiné perspektivy.“

říká holka na kole v Praze, Anna Sosnová

Pocházíš z Prahy? Jaká je tvá profese nebo čím se živíš?

Pocházím z Prahy a celý život tady žiju. Dělám Social Media v digitální agentuře. 

Kdy a proč jsi začala jezdit na kole?

Máma měla přítele cyklistu, který nás léta celou rodinu brával do jižních Čech nebo na Moravu na třítýdenní cyklodovolenou. Prostě klasický Češi na kolech. Už tehdy jsem to měla ráda. Dělali jsme celodenní výlety, jezdívali jsme do pískoven a po památkách. Časem jsem si pořídila i kolo na popojíždění ve městě, to asi díky svému blízkému okolí, protože se s městskou cyklistikou roztrhnul pytel. Nikdy jsem nad tím nepřemýšlela, ale teď musím říct, že to je asi všechno díky mámě, protože ona už asi posledních 20 let jezdí x krát týdně na nějakou kratší vyjížďku. Ve svém věku je schopná vyrazit sama na kole nahoru na Šumavu, kopec nekopec, jede si, kam chce a miluje to. Tak vlastně proto jsem měla vždycky i nějaký kolo (čti Authora) i já.

Jezdíš do práce na kole? Jak daleko a kudy?

Na jaře, v létě a na podzim se o to snažím co nejvíc, ale není to pravidlem. Ve velkém provozu se necítím vždycky dobře, takže musí být nálada. Cesty se mi věčně mění, protože se pořád stěhuju nebo jsem měnila místo výkonu práce. Během studií na Filosofické fakultě jsem jezdila z Petřin na Palachovo náměstí. Když jsem pak začala pracovat na Malé straně a jezdit už trošku víc, bydlela zase až za Florou. Měla jsem dvě trasy. Buď jsem to vzala přes Vršovice a po nábřeží, a nebo přes Žižkov, Karlínskej tunel, z druhé strany podél řeky. Pak jsem změnila zaměstnání a dojížděla fakticky asi jenom kilometr a půl dolů na Muzeum, tak to se moc nedá počítat. Po Vinohradský jsem to ale neměla ráda. Je to tam úzký, jsou tam koleje, parkují tam auta, a zároveň tam je i velký provoz. Teď pracuju v Holešovicích, takže cesta většinou vedla přes Krejcárek, což po ránu taky není žádná paráda. Auta se tam před tou devátou ranní dost štosují. Brzy budu bydlet na Praze 6, tam se to dá střihnout přes Ořechovku, Dejvice a pak přes Stromovku podél řeky, na to se těším moc.

Podle čeho se rozhoduješ, jestli pojedeš na kole a jaké volíš oblečení?

Podle počasí, vlastního psychického a fyzického rozpoložení. Když jsem nervózní nebo v sobě něco řeším, tak se můžu jet projet, ale rozhodně ne do ranní špičky. Musí být nálada, klid, čas, abych se nenutila spěchat (což přináší riziko) a sucho. Vlhký koleje nebo kostky jsou pro mě strašákem. A samozřejmě, rozhoduji se taky podle toho, co je cílem cesty. Co se týče oblečení, jezdím hodně casual. Základem jsou jen pohodlný kalhoty, u kterých mi nevadí, když si je třeba poničím nebo ušpiním od řetězu, a pak nějaká bunda, co neprofoukne. Dva roky zpátky jsem si ve výprodeji koupila super bundu, která má i reflexní proužek a je nepromokavá. Když jedeme jednou za čas na nějakou vyjížďku vezmu si i cyklo šortky, dres a rukavice, aby se mi jelo, co nejvíc pohodlně a nalehko. Ale jak říkám, moc to nehrotím, protože nejsem žádný tempař. No, a pohodlný, ne moc upnutý tenisky jsou taky nutností, jinak mě začnou škrtit nohy, a to je snad to nejhorší ze všeho! Když je chladno nebo fouká, tak nevyjedu bez nákrčníku.

Jaké výhody má podle tebe kolo a co ti jízda na kole dává?

Mě baví ta nezávislost a samostatnost. Nemám ráda skupiny lidí a mačkání se v metru, takže mi to i hodně ulevuje od tohohle problému. Je to nejefektivnější prostředek, který mi umožní vidět místa, která z metra a tramvaje neuvidím. Díky kolu jsem se naučila vnímat město z jiné perspektivy. Ježdění mi dává pocit, že pro svoje tělo dělám aspoň něco málo, protože nejsem žádný sportovec. A nejen ten aspekt fyzické očisty, ale i té psychické. Jízdou si krásně vyčistím hlavu. K tomu, aby to člověk po čase pocítil opravdu nepotřebuje ujet 70 km v tempu, stačí popojet za kámošema do parku. Takže, děláš službu svojí fyzičce, a ještě se dostaneš z bodu a do bodu b. O kolik je to logičtější než běhat někde na nesmyslném pásu nebo jezdit na rotopedu v tělocvičně a přepravovat se tramvají? Sfoukneš dvě mouchy jednou ranou. Další výhodou je i vlastní příspěvek k udržitelnosti stavu naší planety. Sice jen malinko, ale všechno se počítá!

Máš víc kol? Kde si je uschováváš?

Mám tři kola. Velamos dámské kolo ze 40. let, které si plánuju odvézt na chalupu a jezdit s ním pro rohlíky. Dlouhou dobu jsem se ho chtěla zbavit, ale on ten dámskej rám má taky svoje kouzlo. Potom mám Bareše, silničku z devatesátek, kterou mám asi nejradši, protože je lehká jak pírko. Přijde mi, že se mi i dobře ovládá a dost to na ní sviští. Před rokem jsem si pořídila gravel Specialized, což je zase kolo, který mi na Šumavě umožní jezdit naprosto kdekoliv a pro Prahu je taky vhodnější než silnička. Kola uschovávám doma v bytě. Mám koupený krásný dřevěný držák, ale protože se furt někam stěhuju, tak čekám, až bude ten správný moment. Pak najdu vhodné místo a upevním ho!

Jezdíš na kole i v zimě?

Ne, k tomu jsem se ještě neodhodlala. V  nepříznivých podmínkách jsem nesvá. Ale snad se to časem změní.

Nedávno sis pořídila nové kolo. Co je to za kolo a jak se ti na něm jezdí?

Je to Sequoia od Specialized v takový krásný krémový barvě. Silnička mi v Praze začala připadat nebezpečná, takže gravel bike pro mě byla jasná volba. Ctí geometrii z mého pohledu hezkého kola, ale přebírá i funkce horského. Je to něco mezi silničkou a horákem. Jezdí se mi na něm samozřejmě dobře, ale po svojí nehodě na něm jsem teď trošku nervózní a čeká mě bike fitting, abych zjistila, jestli nepotřebuju třeba kratší představec. Protože, ikdyž nejsi žádnej závodník a sportovec, tak je prostě důležitý vědět, že sedíš bezpečně a neničíš si určitý partie těla, a že správně dosáhneš na brzdové páky. A když už mám pořádný kolo, tak je důležitý z toho vytěžit maximum. Kolo musí sedět. Prostě to není tak jednoduché, jak si člověk zprvu myslí. Ale je výborný, že existují experti, kteří rádi poradí.

Jaký vztah máš k automobilové dopravě? Máš řidičák?

Řidičák nemám, auto často nepotřebuju, ale třeba na Šumavě, kde trávíme s přítelem a rodinou poměrně dost času, a jsou tam větší vzdálenosti, je to nárazově opravdu nutností. V Praze autem nejezdíme skoro vůbec. Možná jednou za čas na velký nákup nebo když něco potřebujeme převézt. Myslím, že infrastruktura je tady tak skvělá, že tu auto nepotřebuje skoro nikdo. A samozřejmě, že mě provoz v Praze rozčiluje. Zdá se mi, že je tu zbytečně příliš řidičů, co sedí v autě sami. Nehledě na to znečištění. Je tu obrovský hluk a cyklisti tu často nemají pocit bezpečí. Car sharing mi připadá jako dobrý kompromis.

Jak se na kole v provozu hlavního města cítíš? Máš pocit, že se k tobě řidiči chovají ohleduplněji, protože jsi holka?

To záleží, obecně samozřejmě není moc příjemný jezdit mezi auty, ale tam kde jsou cyklopruhy je to v klidu. Je to hodně o zvyku, časem už víš, na co si dát pozor a některý situace se dají trošku předvídat. Jestli se řidiči chovají ohleduplněji kvůli tomu, že jsem holka? Myslím si, že to je řidič od řidiče. Charakter člověka se za volantem hodně projeví. Obecně vzato, je fakt jedno, jestli jsi holka nebo kluk – oproti tuně plechu s motorem jsi kousek papírku, takže by mělo být pravidlem, že řidič se bude chovat ohleduplně ke každému. A pravidlem to bohužel není. To, že jsi holka některým určitě nezabrání, aby začali troubit, vztekat se, předjíždět tě – a to nemusíš dělat nic špatně. Jako cyklista se často stáváš terčem nějaký naštvanosti pohodlných lidí, kteří spěchají autem, jak psychopati z místa a do místa b, i přesto, že hromadnou dopravou by to měli stokrát rychlejší a ještě by si ušetřili nervy na semaforech. No, a když takový řidič pocítí, že ho zdržuješ, tak může začít vyvádět. Nicméně je fakt, že kluci řidiči se asi spíš dostanou do konfliktu s klukem cyklistou – a může to skončit i ostřejší výměnou názorů, ne-li hůř. To se mě jako holce teda nestalo, ale to je podle mě asi tak jediný rozdíl, že nepříjemná situace neeskaluje do takového extrému. Otázkou je, jestli si k tobě pak nedovolují víc, protože ví, že pro ně nejsi jako žena nebezpečná. Nedokážu to zhodnotit, ale vím, že kluci cyklisti se do konfliktů s řidiči sem tam dostanou. Samozřejmě, ale narazíš i na strašně fajn lidi, kteří tě z auta podpoří, drží bezpečný odstup a nebo se drží za tebou aby tě vůbec neznervóznili. Je to různý.

Jaká místa v Praze jsou podle tebe nejhorší a kritická pro jízdu na kole? Máš tip, co by s tím město mohlo udělat?

Centrum, kde jsou koleje a kostky. To je strašná kombinace. Pak místa, kde se štosují auta (nábřeží) nebo jezdí nepřiměřeně rychle (palmovka-krejcárek-holešovice). Pod Vyšehradem je dost diskutovaný úsek, protože tam bezohledně cyklisti jezdí na chodníku, protože se bojí tunelem, kde jsou i tramvajové koleje. To taky není můj oblíbený úsek. Úsek Na Příkopech, kdy jedeš v pruhu pro cyklisty v pravé části vozovky a po své levé straně máš zaparkovaná auta v protisměru. To je úlet, o kterým lidi, co na kole nejezdí, vůbec netuší. Nemám ráda velké křižovatky, takže třeba Želivského je pro mě noční můra.

Prozraď tvůj nejhorší vs. nejlepší zážitek na kole.

Nejhorší pro mě byla moje nehoda u Potrefený Husy dole u nábřeží, když mě taxikář předjížděl, protože jsem jela v jeho očích pomalu. Omylem mě při tom z leva nabral a já jsem se díky tomu dostala do kolejí, kde jsem se sekla (na gravelu, takže ani široký gumy ti vždycky nezajistí bezpečný přejetí tramvajovejch kolejí), letěla jsem přes řidítka a zlomila si klíční kost. Taxikář ujel, ale všechno se to seběhlo tak rychle, že ani nevím, jestli ten můj pád vlastně plně zaznamenal. Kdo ví.

A nejhezčí zážitek? Jakýkoliv výlet na Šumavě. Pro mě to není o tom ujet 100km, ale o tom, co u toho člověk prožívá, s kým, co je cílem cesty a kochání se krásou přírody.

Jak řešíš technické závady na svém kole? (defekt, spadlý řetěz…)

Můj kámoš Vašek nebo Jakub zvládnou takový ty základní věci, jinak servis. Dřív Bajkazyl, pak Bike Jesus, teď tady kousek od Míráku Richmond. Upřímně? Kolo si fakt neopravím ani neseservisuju.

Dostala ses někdy do nějaké nepříjemné situace? Měla jsi třeba o sebe strach? Kdo ti v tu chvíli pomohl?

Vždycky mi pomohl Vašek Marhoul Jr., kámoš, co jezdí na kole každý den už asi posledních 10 let. Skoro vždycky přijel, když jsem potřebovala (právě protože je extrémně mobilní na svým kole) a postaral se o mně. Po mé nehodě mi pomohla kolemjdoucí dívka, která mi dala napít a i mi omyla rány. Důležitý je mít u sebe vždycky nabitý telefon. Paradoxně strach jsem při incidentu asi ani neměla. Netušila jsem ani, že jsem si něco zlomila, spíš jsem byla v šoku. Když jsem zjistila, co se stalo, spíš mě trápilo to, že budu mít zkažené následující měsíce a na kolo si asi chvíli nesednu. Takže o strachu se přímo mluvit nedalo. Jsou tam všelijaký emoce, když se ti něco stane nebo cítíš, že by mohlo, ale většinou je to spíš vztek. Strach máš chvíli po incidentu a je těžký vyhnat z hlavy scenáře „co kdyby“, ale i to se časem lepší.

Máš nějaká oblíbená místa v Praze, kam si zajedeš na kole sednout třeba na kafe?

Dřív jsem ráda jezdila do Prádla na Vinohradech na kafíčko a pak Karlínský Lokál v létě. Únětice u Lasíků a i pivovar jsou výletní klasiky. A dřív to bývávalo Denim Heads, kam jsme někdy s kamarádem zapluli na pivko pozdravit kluky, co jezdí na kolech, a díky nimž mám i svoji Sequoiu. Ale vlastně tu žádný cyklomísto moc nemáme.

Oblíbená trasa nebo tip na projížďku a zajímavé místo.

Ta moje oblíbená je cesta do Perly nebo k Lasíkům. Po cestě z Prahy na jih je super se zastavit u Branických ledáren – to je nádherná secesní stavba, která je teď bohužel už x let v područí nějakého autoservisu, ale i tak to stojí za vidění. Když to člověk vezme zadem co nejblíž Vltavy, tak se mu naskytne neskutečný pohled na původní rameno, kterým se do suterénu ledáren tahal led z Vltavy. A jinak si prostě naplánujte víkend na Šumavě! Párkrát se ztratíte, potká vás nečekaný výšlap nebo déšť, dáte si v nějaký zapadlý knajpě guláš a točenou Kofolu a zpátky pojedete vlakem, protože si to jako já špatně naplánujete nebo někde budete trčet u vody trošku delší dobu, než jste počítali. Vláček vám zase ukáže krajinu z jiné perspektivy, takže dvojitá výhra. Když se vám poštěstí tak se během výletu můžete na naháče vykoupat v Otavě.

Věnuješ se nějakému sportu nebo co tě ještě baví?

Určitě ne nějak moc aktivně. Snažím se cvičit jógu, sporadicky si jdu zaběhat nebo zaplavat. Vím, že bych měla určitě sportovat víc! Je to hodně poznat i na tom kole. Bez fyzičky se kopečky nevyšlapou a já jsem teď po tom roce rekonvalescence s klíční kostí ještě větší máslo než dřív. Já zkrátka nejsem žádnej sporťák a to je právě důkazem toho, že kolo je i pro lidi, co prostě nejsou úplně na nějaký výkony a extrémní zátěže.

Chtěla bys něco vzkázat holkám, které by chtěly taky jezdit městem na kole, ale mají strach?

Pocit vlastní mobility a svobody bude nakonec mnohem silnější než strach. A to je ten důvod, proč kdokoliv začne, tak už nechce přestat. Je spousta věcí, díky kterým může být jízda mnohem bezpečnější. Určitě je důležité mít pokoru – opatrnost předejde incidentům, jezdit pomalu a bezpečně, dodržovat pravidla a respektovat ostatní. Alfou omegou bez který nevyjedu je helma a rozhodně bych všem doporučila si kvalitní helmu pořídit. Taky bych vzkázala, ať holky nejezdí se sluchátky – uši jsou druhé oči. Pokud se člověk připraví není čeho se bát. A to nejdůležitější: jezděte, protože ačkoliv se může Praha zdát pro cyklistu nehostinná, tak je to nejkrásnější město světa. Ze sedla ho uvidíte z úplně jiné perspektivy a objevíte místa, o kterých jste netušili. A nejlepší je začít na Rekole. Přesto, že mám vlastní kola, tak občas sáhnu po Rekole, protože je super se o svoje kolo občas nemuset starat.  

Anna na Stravě