Holky na kole v Jeseníkách
Otestovaly jsme cyklotrasy pro silničku v Jeseníkách!
Cyklovíkend v Jeseníkách už se pomalu blíží, a tak jsme se vypravily napřed, abychom otestovaly trasy vhodné pro naše silničky. A jak nám to šlo? To se dozvíš z našich zápisků, ze kterých jsme poskládaly tento článek.
Páteční výjezd
Cyklistické outfity jsme na sebe hodily rovnou po příjezdu do penzionu Kolovna v Hynčicích pod Sušinou. Neodolaly jsme ale předtím místnímu makovému koláči s kávou, abychom doplnily energii na kolo.
Plné motivace jsme se vydaly s naloženými koly směrem k malebné vesničce Malá Morava. Bylo už dost hodin na to, abychom si hrály na hrdinky a pokoušely se trasu objet celou, a ani počasí nebylo zrovna nejpříznivější, proto jsme si cestu raději přiblížily autem.
Páteční trasa vedla přes Malou Moravu až téměř pod samotný vrchol Králického Sněžníku. Hned, co jsme zabouchly dveře od auta, začalo mírné stoupání. Na prvních 10 kilometrech jsme měly nastoupáno už 250 metrů!
.
„Tož, to není jak v Praze, když jedeš do Černošic tam a zpět a máš pořád těch 200 metrů,“ vtipkuje Alice.
.
Jakmile jsme ztratily domy z dohledu a projely kolem lanovky, začalo nám dlouhé stoupání zpříjemňovat neskutečně nádherná příroda. Stromy, potůček a nádherná vůně lesa. Co si víc přát!
Udělaly jsme si pár zastávek na focení – bylo jich asi tak padesát! Daly si pauzičku, zakously cvrččí sílu v podobě Sensky, protože: „It makes sense!“ a jely jsme dál. Během focení nám došlo, jak ráfkový brzdy nejsou zrovna dělaný na brždění v mokré trávě. Člověk se pořád učí!
Stoupání na vrchol nám překazila lesní cesta, na kterou by se hodil spíš gravel. Proto jsme to otočily a užily si pořádně dlouhý sjezd dolů. Až dole jsme si uvědomily, jak dlouhé a prudké stoupání to bylo. A hlavně ještě potom večer u piva, když jsme trasu studovaly na Stravě.
Abychom trasu zakončily okruhem, vzaly jsme to přes Horní Moravu, která je „horní“ právem. Serpentinové stoupání, které sice bylo krátké, ale výživné, přineslo nádherný výhled na slavnou rozhlednu Stezka v oblacích. Poté nás opět čekal příjemně dlouhý sjezd dolů a výborná večeře s pivem v Penzionu Kolovna. Celkově jsme nastoupaly 822 metrů na 43 kilomerech.
Sobotní rande s kopci
Druhý den jsme měly jasný cíl – zdolat Dlouhé stráně a nastoupat až 1500 výškových metrů.
.
„Už večer se mi lehce dělaly slzičky v očích, když jsem slyšela zkušenosti od ostatních z Kolovny,“ vzpomíná Alice.
.
Po vydatné snídani formou švédských stolů – to znamená, že musíš ochutnat všechno a nejlíp dvakrát, jsme naplánovaly trasu, sbalily kola do auta a vyrazily. Hlavně nezapomenout na banány!
Bály jsme se, že nás zastihne déšť, protože předpověď hlásila 90 % srážky. Autem jsme proto dojely až do Jindřichova, abychom naši sobotní trasu začaly odtud. Cestou do Jindřichova to byla nejdřív pohodová rovinka, ale jak to tu chodí (teď už to víme), čekalo na nás pořádné stoupání!
„Byla jsem celkem ráda, že si ho můžu vychutnávat z auta. To jsem ale cyklistka!“ dodává ironicky Alice.
Když jsme dorazily do Jindřichova, bylo nádherně, svítilo sluníčko a vytáhly jsme krátké bibsy. Do batůžků jsme si připravily teplé oblečení, protože na vrcholu bude určitě zima. Světe, div se! Přímo za zatáčkou číhá další výživné stoupání! Ještěže je tu tak nádherná krajina a nejde si u toho stěžovat. „Teda, já si i tak stěžovala,“ přiznává Alice.
Za každým výšlapem naštěstí čekala odměna v podobě dlouhého sjezdu naprosto úchvatnou krajinou, kterou jsme si fakt užívaly! Nejlepší na tom bylo, že tam nebyl žádný velký provoz, jako občas zažíváme tady v okolí Prahy. Sjezdy jsme si tak mohly opravdu vychutnat.
Pokračovaly jsme dál podle mapy. Mapa nám ovšem zapomněla říct, že jeden z těch mostů se právě opravuje. Pája proto navrhla, že se vrátíme o 500 metrů zpátky. „Cože?! Vrátit se?! No chance!“ 😀 „Pořád jsem měla v hlavě to stoupání, o kterém tak včera všichni mluvili, a tak jsem se rozhodně vracet nechtěla. Ani o metr!“
.
„A tak jsme zkrátka přelezly ostnatý plot, podaly si kola, a tadáá, jelo se dál!“
.
Dojely jsme do Koutů nad Desnou, a přišlo na řadu ono pověstné stoupání, před kterým mě všichni varovali. S dojezdem k první spodní nádrži jsme si říkaly, jak je to vlastně v pohodě, a že nás čeká už jen 6 kilometrů nahoru. „Ha!“ Po dalším kilometru jsem pochopila, o čem to ti lidi včera mluvili.“
„Hodil by se mi ještě jeden maličký převod, který by mi usnadnil tohle stoupání. Ale je tu přece tak krásně a hlavně ty výhledy!“ Pája mi už pomalu, ale jistě zmizela z obzoru, a já jsem se s tím kopcem snažila skamarádit sama. Ale marně. „Mít jen tak o jeden převod, o pár zubů navíc, a bylo by to lepší,“ říkala jsem si. „Nebo jsem prostě tak slabá? Ne, to ne. Určitě to je tím převodem!“
Čím víc jsme byly nahoře, tím víc se ochlazovalo. Nakonec jsme na sebe navlékly všechny vrstvy, co jsme měly, a i to bylo málo! Na vrcholu byla možnost dát si pivo. „Brrrrr, zima! Takže ne, díky.“
Horní nádrž Dlouhé stráně je opravdu velká. Vypadá vlastně skoro jako velodrom. Až to svádí se po těch stěnách projet na kole! Seshora je parádní výhled na Praděd a okolí. Nacvakaly jsme rychle pár zmrzlých fotek a poté si užily opravdu dlouhý sjezd dolů až do Loučné nad Desnou. Zasloužený oběd s pivem v restauraci Fara nám dobil baterky. Popovídaly jsme s cyklisty od vedlejšího stolu a pokračovaly dál v jízdě.
Cesta nahoru byla výživná a dlouhá. Nakonec ale nebyla tak obtížná, jak se o ní tvrdilo. A rozhodně to byl super zážitek. A abychom to neměly zadarmo, na posledních 15 kilometrech nás potkal brutální slejvák, který nám doslova vypral kola i oblečení. Do penzionu jsme se vrátily promoklé a promrzlé, ale s úsměvem na tváři! Protože ta krajina, zdolané metry, to všechno jsou zážitky, které stojí za to!
Alice Nosáková @mypoorcyclinglife | Pavlína Fricová @nebudlenoch
