Bike Stories #8

„Práce messengera mi vždy přišla fascinující, ale bála jsem se, že holka nebude akceptovatelná a nepřijmou mě. Krátce po návratu z tehdy nejdelšího závodu horských kol na světě, 4418 mil přes Ameriku, mi to nedalo a poslala jsem životopis.“

říká ultra distance závodnice a messengerka Markéta Marvanová, aka Peggy

Pracuješ jako messengerka. Jak jsi se k tomu dostala? Byla jsi první ženou – kurýrkou na kole v Praze nebo jezdí holek víc?

Nebyla jsem první Messengerkou. Ale když jsem začala, tak jsem byla v terénu jediná. Trvalo to asi rok a teď je nás tuším pět. Práce messengera mi vždy přišla fascinující, ale bála jsem se, že holka nebude akceptovatelná a nepřijmou mě. Krátce po návratu z tehdy nejdelšího závodu horských kol na světě, 4418 km přes Ameriku, mi to nedalo a poslala jsem životopis. Hledala jsem brigádu ke studiu. Vyšlo to, ale brzy jsem zjistila, že je to pekelná dřina a nezvládám tu práci kombinovat se závoděním, sháněním sponzorů, studiem, přednášením, asistováním a tak podobně. Zjistila jsem, že se nedokážu jen tak vrátit z 4000 km dlouhého závodu a sednout na kolo v práci. Je to bolestivé a dlouhodobě neúnosné. Aktuálně proto jezdím jen příležitostně, hlavně když je hnusně. Miluju pražský nečas a prázdné ulice. A o Vánocích. Na těch mám naopak ráda ten bláznivý frmol. Obrovsky tu práci miluju. Hlavně pro tu atmosféru, co bývá na vysílačce a kolektiv silných kurýrů, kteří dokážou zvládat každodenní tlak.

Pocházíš z Prahy?

Ano, jsem holka z Dejvic 😀

Jak vlastně vznikla tvoje přezdívka Peggy?

Peggy je oficiální anglická přezdívka pro Markétu neboli Margaret. Rodina mi tak začala říkat už od narození. Bylo to mé nejčastější oslovení. Možná i proto, že je to kratší na vyslovení. Postupně jsem zjistila, že je to i praktické. Když se člověk v Americe představuje jako Markéta, tak to nikdo moc nechápe a neumí říct. S vyslovením Peggy nemá nikdo problém.

Jaké je to pro holku, jezdit celý den na kole s batohem a doručovat zásilky? Myslíš, že takovou práci může dělat každý?

Myslím si, že rozhodně ne. Já to zvládla každodenně jen něco přes jeden rok. Pak jsem padla vysílením na závodě ve Skotsku. Jako brigáda je to skvělé, ale jako zaměstnání to rozhodně nemůže dělat jen tak někdo. A není to jen o fyzičce, jde i o rychlé rozhodování na vysílačce, vědomostech, paměti a mnoho dalšího.

Kolik toho obvykle za den najezdíš? Projíždíš se městem na kole, i když zrovna nerozvážíš zásilky?

Den messengera je myslím takových přibližně 75 kilometrů. Ale já zásadně nepoužívám tachometr, takže za sebe nevím. Vím že jsou i tací, kteří v extrémních dnech natočí přes 120 kilometrů. Můj závodní den bývá 170 –230 kilometrů v terénu, takže by se těch messengerských 75 mohlo jevit jako pohoda. Jenže, jezdění po městě je mnohem pomalejší a náročnější na přemýšlení. Taky musíme vzít v potaz, že se zásilky vyzvedávají a doručují. Třeba v době Vánoc, kdy je zásilek moc, by se práce messengera dala popsat více chozením a běháním do schodů, než jízdou na kole. Kilometry messengerů se proto nedají srovnávat s klasickou jízdou.

Spoustu z mých kolegů ale paradoxně tuto práci nepokládají za sportování. Teprve po práci si jdou tréninkově zaběhat či zaplavat. Jsou to démoni v dobrém slova smyslu.

Tréninkově nebo pro radost si na kolo sedám zásadně jen v přírodě. Zbytečné motání po městě mě nebaví a nedává mi smyls.

Jak vnímáš automobilovou dopravu v Praze? Máš řidičák?

Řidičák mám. Ale na cesty jen po Praze auto nepoužívám. Praha mi přijde na automobilovou dopravu přizpůsobena ještě míň než pro kola. Proto nejčastěji jezdím na kole. 

Máš pocit, že se k tobě jako cyklistce řidiči chovají ohleduplněji?

Myslím si to. Snad je to tím, že vím kudy jet, abych se co nejvíce vyhnula nebezpečným místům. Nebo je to proto, že s velkým batohem na zádech vypadám na kole jako nějaké dítě. Možná ale i tím, že to po těch letech už tolik nevnímám.

Když na mě někdo troubí, beru to jako pozdrav a zdravím taky. To mi umožňuje nebrat si tyto situace osobně a negativně. A když někdo troubí opravdu jako neuvěřitelný blb, hrozně mě to rozesměje a říkám si, „Chudák, asi se mu zasekl volant!“ Taky mám pár způsobů, jak si ohleduplnost dobýt. Třeba, když chci hodně prostoru, hraju, že jsem opilá nebo nešikovná a neumím ovládat kolo a jet rovně. Řidiči si pak dávají velký pozor na to, jak mě předjíždí.

Jaká místa v Praze jsou podle tebe nejhorší a kritická pro jízdu na kole? Máš tip, co by s tím město mohlo udělat?

Nejhorší jsou ta místa, kde auta mohou jet rychle. A taková místa jsou proměnlivá, odvíjí se od provozu. Je něco jiného jet po Praze ve všední den, kdy jsem na kole rychlejší než kolona aut, a něco jiného je to o víkendu, když je Praha prázdná.

Pravdou je, že v Praze je i pár hloupých úseků. Třeba takové, které slibují cyklistovi pomoc v podobě cyklopruhu, který bez varování skončí a nechají cyklistu na holičkách v komplikované křižovatce. Někdy je prostě bezpečnější jet pomalu a ohleduplně po chodníku a na případné policisty se usmát. Tak to alespoň funguje u mě 🙂

Tvůj nejhorší a nejlepší zážitek na kole.

Těžko říct. Mám i mnoho takových zážitků, o kterých nevím, jestli byly nejhorší a nebo naopak nejlepší. S odstupem času je to proměnlivé. Parádních zážitků z kola mám nespočet. Což je mimochodem důvod, proč to dělám. Vždycky jsou nejlepší ty chvíle, které nastanou po velké krizi. Třeba když jedete 280 kilometrů bez jídla a pak se před vámi objeví sámoška. To jsou euforické chvíle, kdy člověku všechno přijde naprosto dokonalý. A taky ráda vzpomínám na ty pocity, které člověka zaplaví, když se dostane do cíle dlouhého závodu.  

Tvoje nejoblíbenější cyklokavárna a místo na projížďku na kole.

Mám ráda každé místo, kde jsou fajn lidi. Odhaduji, že každá cyklokavárna, by proto mohla být mou oblíbenou. V Praze na kole se nejraději projíždím v Šáreckém údolí a nebo na Točně.

Máš za sebou neuvěřitelné věci – vytrvalostní výkony, extrémní podmínky a tisíce ušlapaných kilometrů na kole. Co je to úplně hlavní, co tě pohání vpřed k dosažení tvých cílů?

Láska.

Vnímáš svoje aktivity i jako možnou inspiraci a podporu žen v jejich odhodlání plnit si svoje sny?

Samozřejmě. Jsem vždy ráda a nesmírně poctěna, když jsem pro někoho nabíječkou a ukázkou toho, že to jde. Mnohdy se jako ženy bojíme, že na to opravdu nemáme. Někteří chlapi nám to totiž rádi naznačují. Ale ve skutečnosti jsme my ženy silné bytosti. A mezipohlavní a biologické rozdíly, nejsou vždy jen ve prospěch mužů, jak se na první pohled může zdát. V mnohých ohledech jsme silnější.

Chtěla bys něco vzkázat holkám, které teprve s cyklistikou začínají?

Nebojte se neúspěchu. Dejte si cíl a pokud ho opravdu chcete dosáhnout, nekoukejte kolem. Protože, každý jsme vítězem svých příběhů.

Ovlivnila nějak tvoje cesty a aktivity aktuální situace s nouzovými opatřeními proti šíření koronaviru?

Ano i ne. Můj život se v některých ohledech zpomalil, a v některých zase naopak zrychlil. Zahraniční závody se vesměs rušily, ale námi vybraný závod ve Švýcarsku se nakonec pojede. Díky tomu mám pocit, že je koronavirové období na nějaký čas za námi. Rozhodnutí, že se 20. června závod odstartuje mi přišlo začátkem května. Zatím nemám ještě ani kolo ani ostatní materiál od sponzorů. Ale věřím, že to nějak dopadne a už se těším!

Markéta „Peggy“ Marvanová (*1995) je držitelkou prvenství nejdelšího závodu American Trail Race pro horská kola v kategorii žen a 2. místo v kat. muži v roce 2019. Ve svých 24 letech zvádla na kole zdolat 8100 km, 109 000 m, 13 států USA, za 48 dnů a 22 hodin.

Peggy společně se svým partnerem Adamem Záviškou o svých zážitcích z cest často přednáší. Nejbližší akce a přednášky Peggy na Facebooku.