Bike Stories #9

„Nemyslím si, že by řidiči cyklisty rozlišovali podle pohlaví. Pro ně je to zkrátka „překážka“ a hotovo. Spíš se mi právě proto, že jsem holka, stávají věci, které se asi klukům nestávají. Třeba jednou mě spolujezdec z okénka plácnul po zadku! Nejspíš mu to přišlo vtipné a nedošlo mu, že mě tím nejen vytočí, ale že mi tím i rozhodí rovnováhu. Naštěstí jsem nesletěla.“

svěřuje se long distance cyklistka Kateřina Rusá, alias Kat 🐢 Secteur

Pokaždé, když se podívám na tvůj profil na Stravě, u toho otvírám pusu se slovy: „Woow, to není možný!“. K dnešnímu dni máš na kole najeto neuvěřitelných 183 611 km. Jak se ti něco takového povedlo?

Popravdě mám najeto už víc než 200 000 km, jen jsem začala „pozdě“ používat Stravu. Tam nahrávám svoje jízdy už víc než šest let, ono se to nasčítá 🙂

Tvoje první zapsaná jízda na Stravě byla 19. 2. 2014 ve vzdálenosti 66,94 km. Kdy se to tedy zvrhlo a začala jsi jezdit long distance vyjížďky?

To byla spíš náhoda, vyjížďky přes 100 kilometrů jsem jezdila i dřív, jen jsem zrovna 19. 2. 2014 poprvé zkusila nahrát jízdu na Stravu a zrovna byla kratší (nehledě na to, že jsem Stravu v telefonu špatně pustila, protože jsem to neuměla, a nějakých 10 kilometrů chybí). Vyjížďky se mi prodlužují tak nějak průběžně. Těžko říct, co považovat za zlomový okamžik. Možná první jízdu z Prahy do Brna? Tehdy mi to i nejkratší cestou přišlo jako sci-fi a jela jsem schválně radši přes větší města, abych měla v záloze vlak pro případ, že těch 228 kilometrů nezvládnu… No a když jsem loni v září jela z Brna do Prahy naposled, naplánovala jsem si trasu tak, aby měla rovných 300 kilometrů 🙂 Jinak po jízdách z Prahy do Ostravy či z Prahy do Kroměříže už je Brno jen taková lehčí rozcvička 🙂

Kdy a proč jsi vlastně začala jezdit na kole? Máš zkušenost i se závoděním?

První silniční kolo jsem si pořídila 9. 4. 2011, protože mi prasknul rám na trekovém Favoritu, který na mě byl očividně malý. Nebyla jsem si jistá, jestli se na silničce udržím, jestli se sžiji s berany, s nášlapy, s úzkými plášti… Ale nějak to vyšlo a dopadlo to tak, jak teď vidíš 🙂 Další motivací pro mě bylo, že jsem během prvních pár měsíců „pořádného“ ježdění shodila deset kilo bez nutnosti přestat žrát jako prase 🙂

Závodím výjimečně. Nejsem typ člověka, co by se dokázal zmáčknout na dvě nebo tři hodiny a vydat ze sebe maximum. Navíc, kdo to bere zodpovědně, třeba den před závodem a den po závodě kolo vynechá nebo omezí, a to mně by bylo líto. Taky mám pořád trochu strach z hromadných jízd, zvlášť s lidmi, které neznám a nevím, co od nich můžu čekat. Každoročně jezdím Krušnoton. Postupně jsem jela trasu 110 km, 180 km, 250 km, i loňskou výjimečnou třístovku. Samozřejmě, čím to bylo delší, tím víc mi to sedlo, protože mojí silnou stránkou není rychlost, ale vytrvalost. Škoda, že je to v takových kopcích 🙂 Dost ztrácím ve sjezdech, mám strach to pustit, nedokážu tomu kolu stoprocentně věřit, že mě ve větší rychlosti podrží, to je další zásadní důvod, proč moc nezávodím.

Pocházíš z Prahy? Jaká je tvá profese nebo čím se živíš?

Ano, narodila jsem se v Praze a celý život tu žiji. Pracuji jako korektorka v internetovém zpravodajství, v minulosti jsem články spíš psala.

Dojíždíš na kole do práce? Jak to máš daleko a kudy jezdíš?

To byl můj první dotaz na přijímacím pohovoru. Jednak, jestli nevadí, že budu na kole jezdit, a samozřejmě, zdali ho tam mám kde bezpečně parkovat. Nejkratší cestou to mám asi 9 kilometrů, tou ale nejezdím, protože je plná nebezpečného odbočování doleva a je na ní 21 semaforů a velký provoz. Optimalizovaná cesta do práce má 10,3 km a vede z Hloubětína po cyklostezce do Hrdlořez, kde překřížím Českobrodskou a pokračuji na Malešice, z nich mě Počernická vyplivne na Vinohradskou, po které už dojedu víceméně až do práce. Zpátky už to beru zpravidla „zkratkou“ přes Český Brod nebo Poděbrady 🙂

V tomto roce už máš najeto 15,616 km. Dáváš si konkrétní cíl na vzdálenost, které bys chtěla letos dosáhnout?

Já už jsem nějak bez motivace 🙂 Předloni jsem si dala za cíl „objet zeměkouli“, tj. ujet 40 075 kilometrů, což se povedlo i s rezervou. Loni jsem dala o něco míň, něco přes 38 tisíc. Těch čtyřicet už se za předpokladu, že budu i nadále pracovat na plný úvazek, dost těžko překonává. Už tak tomu věnuji víc času než zdrávo.

Jak na dlouhých vyjížďkách doplňuješ energii a kde se stravuješ? Ovlivnila nějak tvoje cesty aktuální situace s nouzovými opatřeními proti šíření koronaviru?

Pokud mám v plánu aspoň stovku, což většinou je :-), beru do kapsy nějakou tyčinku, zpravidla proteinovou. Ale když zrovna není, tak klidně 3bitku nebo kaštany, když nehrozí, že se mi vedrem rozblemcají 🙂 Oblíbila jsem si stánek s pizzou v Poděbradech v lázeňském parku. Dva kousky mi zpravidla stačí jako oběd nebo večeře podle toho, kdy tam zrovna jsem. A nemusím doma vařit 🙂 Snažím se každý den sníst aspoň jedno teplé slané jídlo denně, i kdyby to měla být třeba jen klobása. Stánky jsou teď naštěstí vesměs otevřené normálně, naopak mi vyhovuje, že mají výdejní okénko i tam, kam bych musela za normálních okolností dovnitř a řešit, co s kolem…

Jak vlastně vypadá tvůj normální den? Musela jsi něco obětovat, aby ses mohla takto cyklistice věnovat?

Největší oběť je asi absence pořádku doma 🙂 Na úklid nějak nezbývá čas ani energie. A čím větší ten bordel je, tím míň se mi chce s ním něco dělat. Jinak těžko říct, co se dá definovat jako oběti a co jen jako volba. Samozřejmě, mám v životě pár lidí, kteří by ocenili, kdybych s nimi trávila víc času. Většina z nich je s ježděním na kole naštěstí kompatibilní 🙂

A ten normální den? No, ve chvíli, kdy máme nařízený home-office, sice odpadá jízda do práce, ale snažím se ji „nahrazovat“, abych nevyšla ze cviku. Ráno jedu na MTB na 50 –⁠ 60 minut do přírody, naštěstí mám vhodné pěšinky víceméně za barákem. Na devátou musím být zpátky u počítače, do pěti s nějakou pauzou na jídlo pracuji, a pak si většinou dám nějakou placatou stovečku na silničce. Není to ale pravidlem, občas po večerech přece jen provozuji sociální interakce 🙂

Tvoje kola mají různé přezdívky; „Mazlík“ má najeto 55,579 km, „MJ – Černá Perla Reloaded“ 19,674 km, „Traktůrek“ 5,095 km. Jaká jsou to kola a máš je všechna u sebe v bytě?

Mazlík je Specialized Secteur Sport, moje první silnička z roku 2011. V tuhle chvíli už funguje spíš jako záloha, má toho už hodně za sebou. Navíc po zkušenostech s karbonovými koly už je těžké dobrovolně přesednout zase na hliník. Černá Perla to má bohužel za sebou, proto už ji nevidíš v aktivních kolech. Po nějakých 90 000 kilometrech jsem na ní vylomila střed z rámu a nepomohly ani dva pokusy o opravu. To byl Specialized Tarmac Elite 2017. A tak vznikla MJ – Černá Perla Reloaded, protože mi můj dvorní mechanik ušetřil peníze tím, že jsme pořídili jen rám (tentokrát cyklokrosový) a z Černé Perly na něj přendal vše, co přendat šlo. A ta zkratka MJ vychází z toho, že mi černé kolo onemocnělo a najednou je bílé. To už se přece někomu s těmito iniciálami údajně povedlo 🙂

A Traktůrek je unikát 🙂 Je to na první pohled obyčejné MTB bez odpružení, které využívám spíš v zimě do sněhu nebo břečky. Já při pohledu na něj ale vidím práci, jakou měl můj dvorní mechanik s jeho stavěním z dílů, které našel v garáži nebo za čokoládu koupil od známých, přičemž to shánění a svážení také muselo stát spoustu času a sil.

Mezi „koly v důchodu“ mám ještě Tuňáka, to bylo devatenáctikilové celopéro, které odložil bratranec (před 20 lety si ho přivezl z USA jako strašný hit) a mně dva roky posloužilo jako záloha pro případ nepojízdnosti silničky nebo na zimu. Bohužel jak to byl starý stroj, nešly na něm vyměnit spotřebované komponenty, jednak by se už těžko sháněly, ale hlavně byly všechny zarezlé do sebe.

Kola mám samozřejmě v bytě, jinak bych neměla klidné spaní. Přestože nejde o žádné luxusní stroje za statisíce, těch by pro mě byla škoda. Hlavně mi vyhovuje, že je mám pořád po ruce, když si třeba vzpomenu, že jsem si chtěla vyměnit brzdové špalky nebo vyšťourat kamínky a střípky z plášťů. A zvládnu to třeba, než se mi uvaří těstoviny. Kdybych měla odbíhat někam do garáže, asi by to s těstovinami nedopadlo úplně dobře. A co teprve kdybych měla třeba o patro níž běhat pro světlo nebo Garmina, které potřebují nabít…

Jaké výhody má podle tebe kolo a co ti jízda na kole dává?

Mně se líbí, že jsem s ním velmi flexibilní. Dojedu, kam potřebuji, a nemusím řešit jízdní řády, nikdy mi to neujede, staví mi to v předsíni, můžu celou cestu sedět a nikdo se na mě netlačí jako v MHD. Kromě pohodlné dopravy je pro mě kolo samozřejmě i sportovním vyžitím, ke kterému, na rozdíl třeba od volejbalu, nemusím shánět dalších 11 lidí. Vyhovuje mi ta variabilita, že můžu jet sama, nebo to pojmout jako sociální interakci spojenou s návštěvou cukrárny nebo jiného podniku. Díky cyklistice a sdílení jízd na Stravě jsem poznala i dost milých lidí, kteří mi vstoupili do života. Jediné, co považuji za problém, je, že v Praze člověk nemůže nechat sebeobyčejnější kolo bez dozoru pomalu ani zamčené.

Jaký vztah máš k automobilové dopravě? Máš řidičák?

Papíry na auto nemám, necítím se na to. Jsem dost velký nervák. V rodině jsme auto nikdy neměli, tak jsem nějak zvyklá žít bez něj. I když samozřejmě jsou okamžiky, kdy by se hodilo. Třeba pár silničních kol se na zádech neveze úplně pohodlně, ale jde to 🙂 Byla by to i dost velká investice, nejen pořízení, ale i provoz. A já už živím tři kola 🙂

Máš pocit, že se k tobě řidiči chovají ohleduplněji, protože jsi holka?

Nemyslím si, že by řidiči cyklisty rozlišovali podle pohlaví. Pro ně je to prostě „překážka“ a hotovo. Spíš se mi právě proto, že jsem holka, stávají věci, které se asi klukům nestávají. Třeba jednou mě dementní spolujezdec z okénka plácnul po zadku. Nejspíš mu to přišlo vtipné a nedošlo mu, že mě tím nejen vytočí, ale že mi tím i rozhodí rovnováhu. Naštěstí jsem nesletěla. Jinak na mě běžně lidi z aut povykují, většinou jim ale nerozumím.

Jaká místa v Praze jsou podle tebe nejhorší a kritická pro jízdu na kole? Máš tip, co by s tím město mohlo udělat?

Nebezpečných míst po Praze je spousta, určitě si nevzpomenu na všechna. Třeba trochu nešťastně umístěný cyklopruh na Švábkách uprostřed silnice, přes který se auta běžně řadí. Nebo semafor na křižovatce ulic Vinohradská a Pod židovskými hřbitovy – kolikrát ho do kopce projedu na zelenou, a než opustím křižovatku, zprava už se auta (zpravidla autobusy MHD) rozjíždějí. V tomto případě už jsem vznesla i podnět na TSK a dočkala jsem se odpovědi, že se „předpokládá vyklizovací rychlost 35 km/h“, a tudíž je vše v pořádku. Jinak jsou nebezpečné samozřejmě každé druhé koleje 🙂 Zejména ty, které kříží silnici hodně šikmo – jako třeba ty na kraji Kbel směrem na Satalice, nebo ty v Uhříněvsi směrem na Benice. O tramvajových křižovatkách jako Palmovka nebo Senovážné náměstí škoda mluvit.

Centru se na kole snažím vyhýbat, a když už do něj musím, beru radši MTB. Také jsem zatím například nenašla pohodlnou cestu z práce, tj. z Vinohrad k Nuselskému mostu. Řadit se v odpolední špičce v Žitné do levého pruhu při najíždění na magistrálu je celkem adrenalin. Za nepříjemné místo považuji i Vyšehradský tunel. A „potenciálně nebezpečné“ jsou pro mě křižovatky fungující na smyčku. S kolem mě nezaznamenají, a buď tam můžu čekat do rána, než něco pojede, nebo jet na červenou. Pravidelně se mi to stává pozdě večer na Rohanském nábřeží a cestou do práce při odbočování z Vinohradské do Boleslavské – raději jsem si zvykla pokračovat po Vinohradské rovně, kde pro změnu číhá nebezpečí v podobě úzkého prostoru mezi zaparkovanými auty a kolejemi.

Jinak za největší problém v Praze považuji neohleduplné a agresivní řidiče, kteří předjíždějí hodně natěsno, ať už z důvodu nedostatku prostoru, špatného odhadu nebo záměrně ve snaze mě vystrašit. Nerespektují přednost cyklisty s tím, že „je menší, tak uhne“, nerozhlížejí se při otevírání dveří… takto bych si mohla stěžovat týden v kuse. Takže, podle mě je to primárně o lidech, blbci se najdou i mezi chodci a cyklisty.

Tvoje zatím nejdelší vyjížďka byla 500 kilometrů a trvala téměř 21 hodin. Jela jsi průměrnou rychlostí 24 km/h. Na Stravě jsi k ní napsala komentář: „Chvílemi jsem prožívala peklo, ale asi to za to stálo. Zadek si to teda nemyslí.“ Odkud a kam jsi jela a co bylo pro tebe na této dlouhé cestě nejtěžší?

Jo, to byl dobrý úlet! 🙂 Pochybuji, že něco takového ještě někdy zopakuji. Myšlenku zkusit ujet 500 kilometrů na jeden zátah jsem měla v hlavě od chvíle, kdy jsem pokořila čtyřstovku. A spustil to známý tím, že vyvěsil na Facebooku fotku Rakotzbrücke – kamenného můstku v Německu, který svým odrazem v jezírku tvořil dokonalý kruh. Když jsem si namátkou naklikala do Stravy, jak by to bylo daleko, vyšla mi cesta tam a zpátky okolo těch pěti set kilometrů, tak už jsem trasu jen přizpůsobila, aby vyšla co nejpřesněji na 500. Jezírko sice „nebylo doma“ kvůli rekonstrukci koryta, takže se žádný odraz nekonal, ale fotek s odrazem je všude plno a já nerada splývám s davem, tak mám fotky bez odrazu 🙂

Prvních 250 kilometrů až k tomu můstku bylo až podezřele v pohodě, zpátky proti větru už to bylo slabší. Nejtěžší byly asi momenty někdy po třístém dvacátém kilometru, kdy mi docházelo pití a potřebovala jsem nějaké pořádné jídlo. To jsem měla naplánované až po přejetí hranic zpátky do ČR, jenže ty se pořád neblížily. Navíc to bylo pořád pozvolna do kopce a protivítr mi moc optimismu nepřidával, k tomu všemu už mě trochu bolel zadek. V tu chvíli jsem přepnula Garmina tak, aby mi neukazoval aktuální rychlost, a prostě jsem se pomalu plazila dál s tím, že důležité je, že se posouvám dopředu bez ohledu na rychlost. V tu chvíli jsem se asi přiblížila ke dnu svých cyklistických sil a nakoplo mě až to, že jsem ze zoufalství vysomrovala vodu u jednoho dědy přes plot.

Byl zvědavý, kam jedu. Odkud, se naštěstí neptal, a asi by mi to stejně nevěřil – už takhle se divil, že se v devět večer ještě chystám dojet z Jonsdorfu do Prahy. Chvíli jsme si povídali, čímž jsem si asi i dost odpočinula. Hlavně jsem se vzápětí konečně dočkala vytoužených hranic 🙂 Z těch už to bylo z kopce, místy samozřejmě po strašném tankodromu. Asi abych poznala, že už jsem v ČR. Plánovaný „oběd“ už jsem vypustila a odbyla se proteinovou tyčinkou, co mi ještě zbyla, měla jsem ambice stihnout jízdu do 24 hodin i s přestávkami, což se nakonec asi s dvacetiminutovou rezervou podařilo.

Odkaz na 500 km jízdu na Stravě.

Jak vypadá tvoje protažení a regenerace po tak dlouhých náročných jízdách?

Protahování po jízdách popravdě moc nepřeháním, i když vím, že bych ho vynechávat neměla. Konkrétně po téhle šílenosti následovala sprcha a namazání podrážděných partií krémem po opalování. Už ani na to jídlo nebyla síla. Pak jsem se pokusila o protažení svalů na stehnech, jenže nastal tradiční problém – při protahování těch předních mě chytaly křeče do zadních a naopak. No nějak jsem to zvládla a v rámci regenerace jsem druhý den vyrazila na zmrzlinu do Poděbrad 🙂

Tvůj nejhorší vs. nejlepší zážitek na kole?

To bude těžké vybrat. Nejhorší bude asi některý z pádů. Asi ten, kdy jsem to ve 30 km/h napálila do zaparkovaného přívěsu. Vracela jsem se proti zapadajícímu Slunci a nějak vykouklo zpoza domu. Než jsem si stihla uvědomit, že nic nevidím, bylo pozdě. Naštěstí mě majitel bez váhání odvezl domů vysadit kolo a posléze na Bulovku na pohotovost. Vyfasovala jsem „jen“ pět stehů pod nosem. Na to, co vše se mohlo stát, jsem dopadla ještě dobře. Měla jsem všechny zuby, všechny kosti celé, kromě rozseknutého místa pod nosem jsem byla jen pořádně odřená. Vzhledem k tomu, že jsme si oba byli vědomi svého podílu viny, ani jsme nevolali policajty. Hmotnou škodu jsem tedy samozřejmě měla – praskla mi přilba a přední ráfek, půl roku poté se ukázalo, že i sloupek vidlice, což se projevilo až po dalším ježdění. Taky jsem ohnula řídítka.

Dost mě vyděsil ještě jeden pád, kdy vlastně vůbec nevím, co se stalo. Bylo to ve Kbelích, přejížděla jsem retardér (abych se vyhnula těm výše zmíněným „nebezpečným“ kolejím – ha ha). Asi na něm musel být vylitý nějaký olej nebo co. Prostě jsem najednou ležela na zemi se sedřenými klouby na pravé straně těla a otřesem mozku. Právě ten mě přesvědčil, že se nemám těch pět kilometrů domů pokoušet dostat po vlastní ose, a raději jsem zavolala kamarádce, jestli by mě neodvezla autem. Do té doby se o mě postarala paní, která mě tam ze své zahrádky viděla sedět. Nejvíc mě na tom štvalo to, že jsem nevěděla, co jsem udělala špatně, abych se z pádu poučila a minimalizovala riziko podobných nehod. No všechny hozené držky ti vyjmenovávat nebudu, to by bylo na dlouho 🙂

A nejlepší zážitek? Ten asi fakt nevyberu, byla jich spousta, skoro každá jízda, kdy nepadám, nemrznu, nehladovím, nejsem ohrožována hovady za volantem, nepotkám volně pobíhající psy ani kance, je nejlepším zážitkem 🙂 Vždy je skvělý pocit, když dokážu něco, co jsem dosud nedokázala. Třeba právě posouvání toho, co na jeden zátah zvládnu ujet. Samozřejmě jsou nezapomenutelné okamžiky jako postavit se na stupně vítězů na Krušnotonu, byť třeba ta jejich loňská třístovka v dešti zrovna nejlepším zážitkem nebyla 🙂

Oblíbená místa v Praze, kam si zajedeš na kole sednout třeba na kafe?

Kafe nepiju 🙂 A v Praze moc „občerstvovací stanice“ nevyhledávám, všude je moc lidí, mám radši klid. Takže většinou jezdím na pizzu do Poděbrad nebo kdekoli během vyjížďky dávám zmrzlinu či zákusek podle toho, kde je zrovna příležitost. Namátkou; Poděbrady, Bakov n. J., Bezno, Písková Lhota u Mladé Boleslavi, Byšice, Mšeno. Ale z Prahy se na kole popravdě snažím většinou co nejdřív vypadnout.

Tip na projížďku a zajímavé místo?

Rakotzbrücke! 🙂 Dělám si legraci. Záleží, co člověk vyhledává. Nejzajímavější zákoutí asi u silnice nenajdeš a největší radost máš stejně ve chvíli, kdy něco takového objevíš sama úplně náhodou 🙂 Určitě doporučuji navštívit stánek s pizzou v Poděbradech, ale to už jsem myslím, říkala 🙂 Krásně je v lesích kolem Kokořína (jen tam některé silnice jsou vhodné spíše na celopéro), kde doporučuji nevynechat zmrzlinárnu ve Mšeně. Jinak je samozřejmě cyklistickým poutním místem Ještěd, na který se aspoň jednou ročně snažím vyhrabat. V nouzovém stavu na něm ale nefunguje ani stánek, ani hotel. Nedávno jsem se po půl roce vypravila na Panskou skálu, ta je taky fajn, a taky na kopci. A stánek s občerstvením tam funguje.

Oblíbila jsem si třeba i úsek z Debře do Bakova n. J. podél Jizery nebo údolí Mohelky mezi Mohelnicí n. J. a Českým Dubem. Pěkná je i cyklostezka podél Orlice mezi Chocní a Ústím. Něčím mě fascinuje i Aldašín –  kostelík, který zůstal uprostřed lesa po zániku vesnice (silnice vedoucí kolem také není zrovna hladká), a třeba ještě památník u Ždánic nebo přehrada Les Království. Vždy mě pobaví zajímavé názvy vesnic – třeba Pornice, Kozodírky, Vepřová, Hlemýždí, Kachní Louže, Nečas, Brníčko, Ubušínek, Žichlínek. Samozřejmě i Svatá Kateřina 🙂 Ale jak říkám, i z takových úlovků mám největší radost, když je objevím náhodou. A když už jsem si jednou cestou do Kroměříže vyhlédla na mapě Zasranec, neměli tam jedinou pořádnou ceduli! Jinak v těch vesnicích samozřejmě zpravidla nic zajímavého není 🙂 A určitě jsem ještě na spoustu dalších zapomněla.

Věnuješ se ještě nějakému dalšímu sportu?

Donedávna jsem hrála závodně volejbal, ale už mě dost omezovala artróza v kolenou, tak jsem vyhlásila pauzu a uvidím, jak se to s kolenem vyvrbí. Možná časem po nějakém zákroku budu zase moct hrát. V minulosti mě bavil i squash, ale toho jsem musela nechat ze stejného důvodu už o pár let dřív.

Kdybych s tebou chtěla jet někdy na projížďku, na co se mám připravit, a jak se mám na cestu vybavit?

Rozhodně se připrav na to, že se bez 100 kilometrů v nohou nevrátíš 🙂 A počítej spíš s výletnější rychlostí okolo 25 km/h. A nečekej žádné drastické kopce. A vybavovat se nemusíš asi ničím kromě silničního kola a pití, možná pro jistotu nějakou tyčinku jako sváču, ale nějakou zastávku na občerstvení ti určitě dopřeji 🙂 Rozhodně nečekej, že se budeme proplétat někde na cyklostezce mezi bruslaři a pejskaři, to radši pojedu po silnici první třídy.

Katka na Stravě.