Bike Stories #12

„Myslím si, že jako „hobík“ si teď cyklistiku dokážu užívat mnohem víc. Našla jsem si i spoustu skvělých přátel. A to je vlastně to pravé životní vítězství nebo ne?“

Přečtěte si, jak cyklistiku vnímá bývalá profesionální závodnice a naše ambasadorka pro Jižní Čechy Denisa Švecová.

.

Pocházíš z Prahy? Co děláš nebo čím se živíš?

Pocházím z Tábora, ale žiju v Českých Budějovicích. Studuju tady Sociální práci na VŠ a pracuju v kavárně Café Datel. Taky občas dělám cateringy a dobroty na zakázku. Dostudovat bych ale chtěla v Praze, protože tohle není obor, kterým bych se chtěla živit. Bavilo by mě něco s kresbou, typografií, grafikou nebo designem, kde člověk může tvořit.

Jak jsi se dostala k cyklistice? Co ti cyklistika dala nebo naopak vzala?

Kdybych měla říct, co mi cyklistika dala, tak to vím hned. Tátu. Narodila jsem se totiž na Slovensku v Trenčíně, ale s mamkou jsme se vrátily zpátky do Čech bez táty. Ale naštěstí si našla skvělého chlapa, který je teď můj táta, a díky kterému jsem přičichla k cyklistice. Už jako malou mě bral na závody a já vždycky projížděla cílovou rovinkou a mávala na rodiče. Vždycky mi to vypráví, a je to skvělý.

Nakonec jsem se díky tátovi, který mě začal trénovat, dostala až do české reprezentace, kde jsem se zúčastnila třeba mistrovství Evropy nebo světa. Závodila jsem v cyklokrose a v silniční cyklistice. Jestli mi něco vzala, to úplně říct nejde, protože mi toho mnohem víc dala. Ale možná trochu „normální dětství“.

Proč jsi se závoděním skončila?

Bylo tam víc faktorů, ale hlavně zdraví, a pak i strach. Můj den se točil jenom kolem školy, tréninku a určitého řádu. Sestra mi vždycky říkala, že jsem strašně pečlivá, a přesto, že ve znamení nejsem beran, tak v životě prý jsem. Kdybych neobjela naplánovaný trénink nebo snědla kousek pizzy, tak by se mi zhroutil svět.

Jela jsem kolotoč a stereotyp. Začala jsem jíst tak zdravě, že jsem se bála i těstovin. Takže na reprezentačním soustředění, kde jsou těstoviny nebo rýže hlavní jídlo, jsem skoro nejedla. Měla jsem s tím postupem času velký problém, že jsem nešla s rodiči ani na večeři.

Vážila jsem 43 kg a to na necelých 170 cm není úplně dobrý. V tu dobu jsem zrovna maturovala a vybírala si vysokou. Byla jsem ze všeho tak ve stresu, že jsem to nezvládla. Když si toho všimla máma, tak řekla: „A dost, tohle není dobrý.“ A do teď jí za to vlastně děkuju. Oběma rodičům.

Na který, ze svých úspěchů jsi nejvíce pyšná?

Nejvíc pyšná jsem asi na závod cyklokrosového světového poháru Women’s Elite v belgickém Zolderu, který jsem dojela se zlomenou rukou a s odřenou půlkou těla. Taky si vážím celkového vítězství v Českém poháru na silnici a medailí z MČR v cyklokrose a na silnici.

Lituješ někdy toho, že jsi skončila s profesionální cyklistikou?

Na tuhle otázku ještě nemám jasnou odpověď, ale snažím se na to přijít. Myslím si, že jako „hobík“ si teď cyklistiku dokážu užívat mnohem víc. Našla jsem si i spoustu skvělých přátel. A to je vlastně to pravé životní vítězství nebo ne?

Jezdíš do školy nebo do práce na kole? Jaké máš zkušenosti s cyklistikou v městském provozu?

Jezdím. V Budějicích máme placku, takže jsem tu snad v životě ještě nejela MHD a můžu tu jezdit i na singlu. Na kole ve městě se nebojím, ale auto už mě srazilo. Podle mě jet v balíku sto padesáti holek je mnohem nebezpečnější, než jet na kole ve městě. Zkušenosti.

Jaké výhody má podle tebe kolo a co ti jízda na kole dává?

Svobodu. Můžu jet úplně kam se mi zlíbí, nestojí mě to skoro „nic“ a ten pocit potom, ten je k nezaplacení. Jestli je něco lepšího, než terapeut, tak rozhodně čtyřhodinová jízda na kole. Věřte mi!

Máš řidičák? Jaký vztah máš k automobilové dopravě?

Mám, a dokonce moc ráda řídím. Ale na řidiče nadávám, to je moje oblíbená činnost. A pak i na sebe, když třeba parkuju podélně mezi dvě auta.

Máš pocit, že se k tobě řidiči chovají ohleduplněji, protože jsi holka?

Tak tenhle pocit opravdu nemám. A to i přes to, že mi na zádech leží obří cop! Stávají se mi občas fakt nepříjemný věci, a je jedno, jestli běžím nebo jedu na kole. Jsou to typický oplzlý připomínky, ze kterých mi naskakuje žilka na čele.

Jak řešíš technické závady na svém kole?

Když jsem byla malá, jezdila jsem s tátou do jeho cyklistického obchodu, kde jsem mu pomáhala. Ze začátku jsem teda spíš víc škodila, ale naučila jsem se tam spoustu věcí. Navíc jsem závodila, takže defekt i spadlý řetěz dokážu ještě opravit. Jsou ale situace, kdy si už sama poradit nedokážu a volám tátovi.

• 

• 

Věnuješ se ještě nějakému dalšímu sportu?

Běhu a v zimě běžkám. Vždycky kolo moc ráda vyměním. Už nezávodím, můžu dělat, co chci a co mě baví.

Prozraď tvůj nejhorší a nejlepší zážitek na kole.

Tyjo, těch mám! Nejhorší, ale zároveň i vlastně nejlepší pro mě byl asi závod na mistrovství Evropy, po kterém jsem skončila s cyklistikou. Na ten závod jsem se fakt dost připravovala, ale už od začátku to bylo utrpení ve všech oblastech. Ačkoliv jsem ho zajela nejhůř, jak jsem mohla, tak v cíli stál můj strejda, největší drsňák, uronil slzu a byl na mě pyšnej. A nejenom strejda!

Jezdíš na kole i v zimě? Jaké doplňky bys doporučila do chladného počasí?

Podle toho, jaká je zima. Zní to vtipně, ale teď už nemusím. Jezdila jsem několik let cyklokros, kde jsem jela závod i v 18 stupních pod nulou, a doteď to na mě zanechalo následky. Dojet na běžkách ze Zadova na Horskou Kvildu bez toho, aniž bych měla omrzliny 3. stupně na rukou, je nemožné. A doplňky? Rozhodně něco kvalitního. Z merino vlny, neprofukové oblečení a vyhřívané rukavice!

• 

• 

Jaká je tvoje blíbená trasa na kolo?

Tam, kde jsou kopce.

Co bys vzkázala začínajícím cyklistkám?

Jedem na filtr?

• 

•