Bike Stories #4 • Holky na kole

„Na začátku mě bolelo za krkem, což jsem vyřešila odstraněním kšiltu z helmy. Psychicky, to už je jiná věc. Nálady kopírovaly terén. Někdy jsem se vztekala, křičela na celej svět, protože to stejně nikdo neslyšel, a pak se zastavila někde nahoře, koukala na oceán, na to jak přestává pršet a někde vzadu zapadá slunce, a bylo to strašně krásný.“

líčí svoje dobrodružství Petra Půžová, která se vydala sama na kole z Česka do Španělska

Co tě vedlo k tomu, se sama vydat na kole z Čech do Španělska? Potřebovala sis tím něco dokázat nebo takhle cestuješ běžně?

Na kole jsem jezdila vždycky, ani ne tak ze sportu, jako že je to pro mě ideální prostředek na cestu. Ujedu tak akorát, stíhám pozorovat krajinu, něco uvezu… Compostelu jsem plánovala dlouho, co si pamatuju, tak pět let určitě. Jenom mě nikdy dřív nenapadlo, že vlastně můžu jet sama. Po pár letech přemlouvání kohokoliv, ať jede taky, jsem prostě vyrazila. Určitě jsem si tím chtěla něco dokázat. Třeba to, že dokážu být měsíc sama se sebou, že to nevzdám jenom pro to, že prší už pět dní v kuse, že i když fňukám, tak jsem vlastně strašně šťastnej člověk. Že šlapat do pedálů celý den je sice strašně banální, ale zároveň objevný. Byl to můj dárek k třicátinám.

Co bylo cílem tvojí cesty a jak sis plánovala trasu?

Cílem cesty bylo nakonec Porto. Compostela byla tak nějak po cestě a bylo fajn využít možnost ubytování v „albergues,“ takový odpočinutí po dvaceti dnech spaní převážně ve stanu s píchlou karimatkou. Nejsem věřící, ani před cestou jsem nebyla, ale je jednodušší říkat lidem, že jedete do Compostely, pochopí to spíš než Porto. Trasu jsem plánovala nejdřív podle Boudova Poutnického deníku, potom ale už spíš tak, abych se co nejvíc vyhnula stoupání. V určitém stádiu plánování mi došlo, že tohle nikdy nemůžu ujet, a tak jsem už jenom zatečkovala místa na mapě, stáhla si příslušné okresy offline map a dál to radši neřešila. Od velmi vágního itineráře jsem se odchýlila několikrát, někdy to bylo i správně.

Na kolika místech jsi se zastavila, a které bylo nejzajímavější?

No, nakonec jsem se zastavila jenom v Baselu, Agde, Toulouse, Santiagu a Portu. V Baselu za kamarádem, který se tam usadil, v Agde jsem si dala pauzu a koupala se v moři, které bylo teplejší než vzduch. V Toulouse jsem si večer zašla sama na pivo, a v Santiagu jsme si dali noční tour de tapas bary a jedli tu nejlepší tortillu de patatas na světě! V Portu jsem navštívila jednoho knihkupce, co se tam taky usadil. V každém dalším městě, které jsem projela, jsem si dala alespoň kafe a prošla si centrum. Hodně se mi líbil Avignon, San Sebastian, Constance, Santillana. Nejvíc jsem si ale užívala měnící se krajinu a architekturu. To, že se během dne třeba i dvakrát všechno změní. No, a potom místa, ty mám v paměti nejvíc. Jezero Bodensee a okolí, vodopády Rheinfall ve večerním světle, upršený Baskický pobřeží, zelenou Asturii, krásnou krajinu a vinice kolem Rhony, povodí Dunaje, výhled na Juru a nakonec rychlou cestu z Viga na hranici Portugalska. Zároveň nejdelší den mého života, protože v Caminha bylo o hodinu míň. Ta cesta byla celá po pobřeží, po rovince, byl večer, a mě se jelo tak krásně, jako nikdy.

Ujela jsi neuvěřitelných 3 206 km, alespoň podle tvých záznamů na Stravě. Máš na kole cyklocomputer nebo jsi trasy zaznamenávala přes telefon? Nahrálo se vždy vše nebo jsi těch kilometrů ve skutečnosti najela ještě víc?

Cyklocomputer nemám, všechno počítala Strava. Těžko říct, vím že mi první dva dny v Německu nešel internet a nahrávalo se to nějak zpětně, a taky jsem si nechávala telefon se zapnutou stravou v kapse při hladovým bloudění po supermarketech, a to možná nějaký ty kilometry navíc udělalo.

Kolik km jsi zhruba ujela za den a jakou rychlostí? Jela jsi někdy i přes noc?

Kilometry byly různý, ale je to kolem sta. Vrchol byl 147 km, ale to jsem jela opravdu až do večera. Taky to třeba moc nešlo, pršelo tak, že nebylo vidět na cestu a musela jsem skončit dřív, nebo když jsem od čtyř do půl osmé večer řešila utíkající ventilek, to pak bylo jenom 60 km. Rychlost šnečí. Jako v životě, když to neumíš, musíš dřít víc a dýl. Hodně záleželo na terénu a kopcích, taky na počtu zastávek ve městech a těch hladových nákupech, protože mě nikdy nenapadlo zastavit nahrávání. Strava říká, že tak 16 až 17 za hodinu, což asi může být. Jet přes noc nebylo nutný ani žádoucí, stavět stan ve tmě není to co chceš, i když párkrát se mi to stalo.

Ujet tolik km denně muselo být náročné. Jak jsi to zvládala fyzicky a psychicky?

Fyzicky to bylo celkem dobrý, někdy v půlce Francie mi začalo loupat v koleni při každým šlápnutí do pedálu, ale pak jsem si na to zvykla. Ráno i večer jsem se snažila důkladně protáhnout a třeba i namasírovat nohy. Ruce dostaly zabrat, hlavně zápěstí z otřesů. Na začátku mě bolelo za krkem, což jsem vyřešila odstraněním kšiltu z helmy. Psychicky, to už je jiná věc. Nálady kopírovaly terén. Někdy jsem se vztekala, křičela na celej svět, protože to stejně nikdo neslyšel, a pak se zastavila někde nahoře, koukala na oceán, na to jak přestává pršet, a někde vzadu zapadá slunce, a bylo to strašně krásný. Den po nejnáročnějším trase; Zumaia – Bilbao přes Guerniku, to jsem hodně stoupala, (Strava říká 3217 m 109 km) jsem se v poledne zasekla, a tělo ani hlava se nedokázaly sebrat. Trvalo to několik hodin. Taky jsem chtěla jet domů, změnit trasu, vykašlat se na to, ale vždycky mě dorazila technická nemožnost realizace útěku. Dvakrát jsem se v noci opravdu bála.

Na jakém kole jsi jela? Měla jsi cestou hodně technických závad nebo defektů a jak jsi je řešila?

Jela jsem na staré červené silničce s přehazováním na rámu a brzdama na řidítkách. Defekty byly čtyři. Píchlá duše, prasklé brzdové lanko a prasklé lanko k zadní přehazovačce. V Compostele mi pak v kopci upadl celej nosič na brašny i s brašnama. Píchlou duši jsem po několika výměnách za nové s vadnými ventilky (nebo mi to prostě nešlo, to už nikdy nezjistíme) zalepila a dojela na ní až do konce. V domku benzínkáře, který neuměl ani slovo anglicky a já ani slovo francouzsky, a jeho rodiny, jsem nakonec povečeřela a přespala. Prasklé brzdové lanko mi vyměnili v servisu na počkání. Prozíravě jsem si koupila i náhradní lanka, což jsem později ocenila kdesi mezi kopci a útesy když prasklo to „přehazovačkový.“ Výměnu jsem zvládla, tak na „za tři.“ Pomohl mi kolemjedoucí cyklista, na rozdíl ode mě měl štípačky! No a ten nosič, to vyřešily plastový stahovačky. Taky mi celkem často padal řetěz protože prý neumím přehazovat.

Jaké jsi měla vybavení a oblečení? Jak jsi řešila praní a sušení prádla po jízdě?

Měla jsem cyklokraťasy, legíny na běhání, údajně nepromokavou cyklobundu z Lídlu, termosvršek, mikinu na běžky, sportovní top a podprsenku, starý tričko z posledního antifestu s ustriženým rukávem, pár ponožek a kalhotek. Cyklopláštěnku, ve který se v dešti jelo opravdu blbě, takže jsem ji pak používala jako chránič na brašny. Až v Bilbau jsem si v Decathlonu koupila normální cyklobundu se zátěrem, ve který to ale zase bylo jako v pařeništi. Tenisky na běhání, sandále a jedno civilní oblečení, šaty na spaní a plavky. Ty jediný jsem zapomněla v kempu v Agde. Brašny jsem koupila nejlevnější, péřový spacák a to, co mělo být v suchu jsem měla v nepromokavým cyklovaku nad brašnama. Příště budu chytřejší a pořídím si radši nacvakávací set brašen. Tohle bylo hodně náročný po každém spaní balit a kurtovat zpátky na nosič. O výměně duše ani nemluvě. Helmu, sluneční a rozjasňovací brýle. Papírové mapy Německa a Francie, Španělskou školní mapu ze šedesátých let. Portugalsko jsem už neřešila. Ručník. Prala jsem si podle potřeby v ruce po večerech v kempu, sušila jsem připevněné gumama na brašnách. Když pršelo, nemělo smysl prát ani sušit. Na případné opravy jsem vezla leatherman multitool, sadu imbusů a nožík. Taky jsem měla pepřák a obinadlo, obojí jsem naštěstí nemusela použít.

Jak ses během cesty stravovala?

Celkem nezdravě, hodně pečiva, hromady koláčů, croissantů, čokoládových rolek a sladkostí po ránu. Jogurty, který tam nejdou koupit po jednom, sýry, brambůrky, saláty s majonézou, uzený ryby, nějak jsem vždycky měla chuť na všechno. V restauraci jsem jedla jen jednou, v Lyonu, nebylo to drahý, ale ani dobrý. Nejvíc fajn bylo koupit si hromadu jídla, dojet někam, kde to bylo hezký, a najíst se v klidu s výhledem na krajinu. Nebo večer v kempu. Dost často, jsem to ale zpracovala ještě na parkovišti. Kolem Rhony bylo hodně ovocných sadů, zrovna jim zrály meruňky a třešně, to bylo moc fajn.

Jak vypadaly tvoje večery? Trávila jsi je o samotě nebo jsi se během cest s někým zajímavým seznámila? Kde jsi přespávala, vezla sis se sebou stan?

Večery jsem většinou trávila praktickými úkony, jako je hledání kempu, praní, hygiena obecně, večeře, stavění stanu, takže krásný plány na vedení deníku jsem vzdala už druhý večer. Snažila jsem se dát vědět rodině a přátelům, že pořád jedu a většinou kolem jedenácté usnula jako nemluvně. V Santanderu jsem potkala Sebastiana, který mířil za přáteli do Compostely, a právě se vylodil z trajektu. Dojeli jsme spolu, a bylo moc fajn mít na chvíli parťáka, ale přece jen, se mi jelo lépe samotné. Až do Španělska jsem spala v kempech, takže spacák a stan byl samozřejmostí. V Plzni a Baselu jsem přespala u přátel. Druhou noc v Německu jsem spala v hotelu. V Augsburgu ve sklepě u rodiny, která podle map provozovala hostel. Taky byli překvapení, ale protože lilo, mohla jsem zůstat. V jednom kempu mě nechali přespat v luxusním stanu s podlážkou a topením, v dalším mě radši nechali zamknout v „mobilheimu“, když jsem se přeptala na sprchu pro holky. V Moux jsem spala v dodávce před hotelem a kempem v jednom, protože padesát euro za pokoj bylo moc a venku byla vichřice. No, a za Irunem začala síť „albergues.“ Stan jsem poslala z Bilbaa poštou domů. V ubytovnách stačilo přijet do deseti do večera, zalehnout do nejbližší pryčny a spát.

Dostala ses během celé cesty do nějakých nesnází nebo obtížných situací?

Každý první den v jiné zemi jsem se cítila trochu nesvá, ale pak se to srovnalo. Jednou jsem spala v zavřeném, prázdném kempu, celkem daleko od vesnice. Vypadalo to tam jako v Pripjati a byla bouřka. Navíc, celou noc svítily sociálky a někdo chodil okolo. Ráno jsem se málem počůrala, jak se mi nechtělo ven! No, a ten správce, co tam pracoval, a asi i spal, mi jenom donesl kafe a otevřel sprchy. Všechno se vždycky nějak vyřešilo, vždycky někdo pomohl. Jediný boj bylo asi jenom to počasí, jet několik dnů v kuse v dešti není úplně ideální, obzvlášť na silničce a s plně naloženými brašnami. Párkrát jsem se sebou sekla, naštěstí bez následků.

Jela jsi nějakou část cesty vlakem nebo stopem?

Ano, vlakem, z Muskizu do Bilbaa, a pak zase z Bilbaa do Muskizu. To byl ten mentální breakdown. Potom jsem se svezla pár zastávek přes industrii Santanderu, tam to bylo fakt ošklivý. Obecně, ty industriální předměstí u přístavních měst byly neskutečnej opruz. To jsem opravdu litovala ty, co jdou do Compostely pěšky. Jít třicet kilometrů kolem doků a navíc ve strašným smradu, to chtělo asi hodně víry. Pak jsem jela ze Santiaga do Viga. Zpátky jsem letěla i s kolem, které jsem na letišti částečně rozložila a zabalila do krabic od cigaret a dětských sedaček, které jsem vyžebrala v okolí letiště.